Brachypelma

Brachypelma
Brachypelma smithi
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	členovci (Arthropoda)
Podkmen	klepítkatci (Chelicerata)
Třída	pavoukovci (Arachnoidea)
Řád	pavouci (Aranidea)
Čeleď	sklípkanovití (Theraphosidae)
Rod	Brachypelma (Brachypelma) Simon, 1891
druhy
vizte text článku
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Brachypelma je rod sklípkanů, který byl vytvořen v roce 1891 francouzským arachnologem Eugènem Simonem (1848–1924) a zahrnoval nejprve jen jeden druh Brachypelma emilia, který byl doposud klasifikován jako Mygale emilia. O několik let později, v roce 1903, tento rod další významný arachnolog Pocock rozšířil o 4 další druhy, které sem přeřadil z rodu Eurypelma. Jednalo se o druhy B. albiceps, B. pallidum, B. smithi a B. vagans. V současnosti je do rodu Brachypelma řazeno 8 druhů, vyskytujících se v Mexiku a Střední Americe. Nedávná revize rodu pomocí nástrojů molekulární biologie ovšem naznačuje, že tento počet nemusí být konečný. Je pravděpodobné, že druhy B. smithi a B. annitha, které jsou si vzhledově velmi podobné, vlastně nejsou samostatné druhy, ale jen různé formy B.smithi.^[1] Další důkladné studie vedly k vyčlenění některých druhů do nového rodu Tliltocatl; konkrétně jde o T. albopilosum, T. epicureanum, T. kahlenbergi, T. sabulosum, T. schroederi, T. vagans a T. verdezi.^[2]

Atraktivní vzhled sklípkanů tohoto rodu vedl v osmdesátých a devadesátých letech 20. století k prudce narůstajícímu zájmu chovatelů zejména v USA, Číně a v Evropě. Sklípkani byli do té doby místními obyvateli likvidováni na potkání, jejich nory byly často vypalovány. Když však místní zjistili, že se dají dobře zpeněžit, začali být ve velkých množstvích odchytáváni a prodáváni na místních tržištích a vyváženi do celého světa. To vedlo k poklesu jejich populací v některých oblastech a proto byl celý rod Brachypelma zařazen na seznam druhů chráněných Úmluvou o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (zkráceně CITES).

Odchyt v přírodě byl sice omezen, ovšem zemědělci se opět vrátili k ničení nor a zabíjení sklípkanů v přírodě. Nepovolený odchyt a pašování z Mexika však údajně stále pokračuje.^[1] Tito sklípkani se v zajetí poměrně snadno rozmnožují, takže populace chované v zajetí jsou velké a stabilní. Časté a úspěšné odchovy vedly ke snížení cen sklípkanů a podstatné zlepšení jejich dostupnosti. Často však dochází k příbuzenskému křížení, které snižuje variabilitu chovaných jedinců a pravděpodobně povede k jejich degeneraci. Občas také dochází ke křížení blízce příbuzných druhů, někdy nevědomky, jindy záměrně, což genetickou variabilitu sklípkanů držených v chovech degraduje ještě více. Regulace CITES je proto často vnímána jako kontraproduktivní a nesmyslná, neboť sice brání vývozu a mezinárodnímu obchodu se sklípkany rodu Brachypelma, ale nechrání pavouky na původních lokalitách a zároveň výrazně omezuje možnosti chovatelů udržet variabilitu a čistotu genofondu.

Toxicita

Většina pavouků patří mezi aktivní lovce, kteří usmrcují nebo paralyzují svou kořist jedem produkovaným v jedových žlázách. Do těla kořisti je vypouštěn kanálky v drápcích chelicer. Pavoučí jedy jsou evolučně vyvinuty především pro lov kořisti vhodné velikosti, tzn. především jiných bezobratlých. Pro vyšší obratlovce a člověka tak nejsou životně nebezpečné, nehledě na to, že množství jedu produkované drobným pavoukem je velmi malé. Toto platí i pro sklípkany, u nichž je produkce jedu vzhledem k jejich velikosti pochopitelně větší. Přesto ani sklípkany rodu Brachypelma nepovažujeme za nebezpečné živočichy. Jejich kousnutí však může být dosti bolestivé a v některých případech může vést ke zdravotním komplikacím vyžadujícím zásah lékaře. Kousnutí bývá provázeno křečemi a otoky, které mohou přetrvávat v řádu dní až týdnů. Většina sklípkanů rodu Brachypelma jsou téměř neagresivní. Pokud se sklípkan cítí v nebezpečí, či má špatné podmínky pro život, ve většině případů vystřeluje chloupky nacházející se na jeho zadečku. Pokud však sklípkana dostatečně vyprovokujete je velmi malá šance že vás kousne.

V jedu sklípkanů rodu Brachypelma byla identifikována celá řada toxinů, zahrnujících nízkomolekulární látky, peptidy a proteiny. Jednotlivé složky jedu mají odlišně funkce, jako např. paralýza, aktivace nebo inhibice iontových kanálů a receptorů. V pavoučím jedu bylo identifikována více než 500 bioaktivních peptidů s molekulovou hmotnou nižší než 10 kDa. V jedu B. albopilosum byl například nedávno identifikován neurotoxický peptid brachyin.^[3] Je tvořem 41 aminokyselinami a vykazuje silný toxický účinek na šváby. U pokusných myší vyvolává brachyin analgetické účinky. Je také omezeně schopen zastavovat dělení nádorových buněk v kultuře. Jiné peptidové toxiny izolované z jedu B. albiceps a B. smithi zase vykazovaly insekticidní aktivitu a způsobovaly nekrózu hmyzích buněk.^[4][5]