Echolokace je postup, kdy se vysílaný zvuk od předmětu odrazí zpět do místa vysílání, kde je zachycen. Z celkového času, který uplyne od okamžiku vyslání zvukové vlny (obvykle vysokofrekvenčního zvuku) do okamžiku příjmu odražené vlny (ozvěny neboli echa), je možné spočítat vzdálenost alokovaného předmětu. Tento princip využívají některé specializované elektronické přístroje, například sonary. Princip echolokace je využíván k měření hloubky moře.
Echolokaci využívají také savci, a to nejvíce kytovci (Cetaceae) a letouni (Chiroptera). Echolokace byla spolehlivě dokázána nejdříve u netopýrů. Prokázal ji Sven Dijkgraaf roku 1947. (Poznatky, že se netopýři dokáží orientovat i bez zraku, jsou staršího data.)[1] U kytovců prokázali echolokaci v roce 1953 W. Schevill a B. Lawrenceová. Kytovci i letouni užívají svůj biologický tělesný sonar k vyhledávání potravy, komunikaci s okolím a orientaci v prostoru (detekci překážek aj.).