Hatamoto

Hatamoto (japonsky 旗本, česky „strážce praporu“ nebo „praporečník“^[1]) byl vysoce postavený samuraj v přímých službách šógunátu Tokugawa v období feudálního Japonska.^[2] Šógun v té době přímo ovládal nejvýznamnější města jako Edo, Kjóto, Ósaka nebo Nagasaki a vlastnil největší doly na zlato, stříbro a měď. Přímí vazalové šógunského rodu byli rozděleni do dvou kategorií, z nichž první skupinu tvořilo cca. 5 000 vazalů s hodností hatamoto.^[1] Ti nejvýznamnější z nich spravovali svá vlastní léna, ale s nižším výnosem, než odpovídal postavení knížat daimjó.

Zatímco všechny tři šógunáty v japonské historii měly oficiální zastánce, v prvních dvou byli označováni jako gokenin (御家人). Nicméně v období Edo byli hatamotové vyššími vazaly rodu Tokugawů^[3] a gokenin byli vazalové nižší úrovně. Nebyl mezi nimi pevně daný rozdíl z hlediska výše příjmu, ale hatamoto měl právo na audienci u šóguna (ome-mie idžó), zatímco gokenin nikoliv. Gokenin také pobírali pouze dědičné služné v rýži.^[1]

Slovo hatamoto doslova znamená „původ vlajky“, v japonštině se popisuje jako „ti, kteří střeží vlajku“ (na bojišti) a do češtiny se často překládá jako „praporečník“. Jiný termín pro hatamoto z období Edo byl džikisan hatamoto (直参旗本), někdy překládaný jako „šógunův přímý hatamoto“.