Hypokoristikon nebo latinizovaně hypokoristikum (plurál od obého je hypokoristika; z řeckého ὑποκορίζεσθαι, hypokorizesthai, „mluvit dětinsky“), česky slovo domácké nebo mazlivé, je označení pro jméno, nejčastěji lidské (antroponymum) užívané v domácím nebo jinak neformálním prostředí. Může jít jak o jména vlastní (propria, např. Josef – Pepa, Jožka, v jiných jazycích Pepé, José, Joe apod.), tak (méně často) obecná (apelativa, např. bobek; drahoušek, miláček, zlatíčko, pusinka, poklad, mazánek, mazlík ) apod.[1] Označují se tak hlavně zkomoleniny a lichotné obměny osobních vlastních jmen, běžné zvláště v důvěrném hovoru místo tvarů plných (například Vašek, Fanda, Jirka místo oficiálních tvarů Václav, František, Jiří); v češtině i zejména ženských příjmení (Bohdalka místo Bohdalová, Keliška místo Kelišová, Goťák místo Gott atd.). Hypokoristika existují v mnoha jazycích,[2] zvláště indoevropských, často při jménech původně složených.[zdroj?] Obvykle se v jazyce ustálí určité přípony, které nesou (někdy mj.) hypokoristický význam. Tyto přípony jsou často zároveň zdrobňující (např. bavorské -erl: Mäderl (Mädchen)[3], některé jsou naopak augmentizující, „dělající (zdánlivě) hrubším, větším“, např. české -an (Peťan, Míšan/Mišan)).