Neoimpresionismus je termín zavedený francouzským kritikem umění Félixem Fénéonem v roce 1886, k charakteristice uměleckého hnutí založeného malířem Georgesem Seuratem. Nejznámější Seuratův obraz Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte, jenž byl poprvé vystaven v pařížském Salonu nezávislých, datuje počátek hnutí.[1] V 80. a 90. letech devatenáctého století reagovala řada francouzských malířů na rozmach modernismu, spojeného s vědeckými objevy včetně optiky, hledáním nových technik. Ovlivněni vědecky podloženým výkladem tahů štětce a teorií barev, rozpracovanou Chevreulem a Roodem,[2] definovali malíři vlastní soudobé umění.[3] V tvorbě se stoupenci neoimpresionismu snažili zobrazovat scenérie moderní urbanizace, stejně jako krajiny a mořská pobřeží.[3] K hnutí neoimpresionistů jsou vztahovány pointilismus a divizionismus, jakožto dominantní techniky v rané fázi hnutí.
Část kritiků charakterizovala neoimpresionismus za první skutečné avantgardní hnutí v malířství.[4] Rychlý zrod hnutí souvisel se silnou vazbou na anarchismus, který určoval tempo pro následná umělecká vyjádření.[4] Hnutí a umělecká technika byly pokusem o „harmonizaci“ pohledu moderní vědy, anarchistické teorie a diskuse o hodnotách akademismu na sklonku devatenáctého století. Zástupci hnutí „přislíbili využití zrakové zkušenosti a psychobiologické teorie v hledání velké syntézy mezi ideálem a skutečností, dočasností a podstatou, vědou a temperamentem.“[1]