Samizdat (samo-vydáváno, rusky самиздат – samoizdatelstvo, nezkráceně „самостоятельное издательство“) je způsob, jakým občanští aktivisté obcházejí cenzuru v represivních režimech. Jde o vydávání knih, časopisů a novin mimo oficiální nakladatelství, svépomocí, často primitivní technikou. Samizdaty jsou rozšiřovány v malých nákladech, opisovány, původně v ruce, později na psacím stroji a na počítači a množeny dle techniky dané doby (průklepy, cyklostyl, kopírky).[1] Případně může samizdat obecně označovat jakékoliv dílo, které bylo vydáno bez profesionální podpory na vlastní náklady (DIY).
Termín samizdat začal používat na začátku 50. let 20. století ruský spisovatel Nikolaj Glazkov, který do kopií svých cenzurou zakázaných básní vpisoval „Samsebjaizdat“[2] (parodie na sovětské názvy oficiálních vydavatelství, zde vlastně znamená „samovydavatelství“).[3]
Disidentský samizdat byl přítomen zejména v zemích východního bloku v době studené války, kde byl potlačován ze strany státní moci. Hojně využíván však byl či dosud je i v jiných částech světa. I když samotné neoficiální vydávání nemuselo být zakázané, perzekuce se často děla policejní šikanou nebo prostřednictvím zástupných paragrafů (v ČSSR podvracení republiky, pobuřování, hanobení republiky aj.).[4]