Sebestimulace

Sebestimulační chování, také známé jako stimming^[1] a autostimulace,^[2] je opakování pohybů, zvuků, slov nebo hýbání objekty. Takové chování se do určité míry vyskytuje u všech lidí, zejména u lidí s vývojovou poruchou, a zvláště časté je u lidí s poruchou autistického spektra.^[2] O lidech s diagnostikovanou poruchou senzorického zpracování je také známo, že mohou vykazovat sebestimulační chování. ^[3] Sebestimulace bývá považována za obrannou reakci na nadměrnou vnější stimulaci, kdy se lidé uklidňují blokováním méně předvídatelných environmentálních podnětů, na které jsou zvýšeně citliví.^[2][3] Další vysvětlení považuje autostimulaci za způsob, jak zmírnit úzkost a další negativní nebo příliš intenzivní emoce. ^[4] I když je sebestimulace někdy velmi prospěšná, bývá vysoce stigmatizována a dramatizována. Neurodivergentní lidé mají často pocit, že by měli své autostimulační chování skrývat či omezovat, protože často vyvolává nežádoucí reakci těch, kteří nechápou nutkání, které za tímto chováním stojí.^[5]

Sebestimulace se může skládat z hmatového, vizuálního, sluchového, čichového a vestibulárního stimulování (které se týká rovnováhy). Některé běžné příklady sebestimulace zahrnují mávání rukou, tleskání, houpání se, nadměrné nebo intenzivní mrkání, chození, bouchání hlavou, opakování zvuků nebo slov, luskání prsty a roztáčení předmětů.^[6][7]