Sestina je literární forma, užívaná převážně v lyrické poezii, skládající se ze šesti slok a posledního tříveršového envoi (shrnutí, dovětku).
Pochází z provensálských trubadúrských písní[1], vytvořena byla Arnautem Danielem[2], dále byla hojně užívána v italské poezii, zejména Petrarcou. Od té doby je známa ve většině evropských a amerických literatur (Luís Vaz de Camões, Friedrich Rückert, Algernon Charles Swinburne, Rudyard Kipling, Ezra Pound, W. H. Auden, Elizabeth Bishop, Joan Brossa, John Ashbery, Seamus Heaney, Oskar Pastior…). V Polsku sestiny psali Jan Andrzej Morsztyn[3] a Antoni Lange[4].
V české literatuře tuto formu užíval zejména Jaroslav Vrchlický (napsal 29 sestin[5]), stejně jako většinu italských básnických forem, poté ale příliš užívaná nebyla a dnes se vyskytuje sporadicky. První českou sestinu napsal Jan Erazim Vocel[6]. Po Vrchlickém užili sestinu čeští básníci Jan Kameník[7] a František Hrubín[8].
Sestina je většinou psána jedenáctislabičným jambickým veršem (endecasylab). Skládá se ze sedmi slok, prvních šest je šestiveršových a poslední, sedmá, tříveršová. Rýmové schéma je abcdef fabcde efabcd defabc cdefab bcdefa (snadnější verze). Klasická forma sestiny však splétá verše do sebe takto: abcdef faebdc cfdabe ecbfad deacfb bdfeca (tato forma se považuje za vytříbenější). Pod pojmem rým si u sestiny nelze představit běžnou podobu slabičného echa, neboť v sestině jde vždy o rým absolutní, v sestinách se rýmuje identickým slovem (v gramatickém tvaru z první sloky).
Sedmá sloka je tříverší, v němž jsou na koncích půlveršů zopakována všechna předešlá koncová slova. Následují v posloupnosti jako u sloky první.
Svým charakterem je sestina jakousi variací na témata šesti koncových slov. U Petrarky jsou známé i dvojité sestiny (dvanáct slok s třináctým envoi), jež k nám překládal Pavel Eisner[9].