Sociobiologie je disciplína behaviorální ekologie zabývající se efektem sociálního prostředí na evoluci chování.[1] Čerpá poznatky z etologie, fyziologie, genetiky, sociologie, antropologie, evoluční biologie, zoologie, archeologie a dalších disciplín. Při studiu lidských společností je úzce svázána s evoluční psychologií. Jde o širokou disciplínu, protože se zabývá širokým spektrem sociálního chování.[2]
Sociobiologie zkoumá sociální chování, jako např. územní boje, lov ve skupinách nebo kolonie sociálního hmyzu. Tvrdí, že stejně jako tlak evoluční selekce vedl živočichy k užitečnému využívání prostředí, tak je vedl i k výhodnému sociálnímu chování.[1]
I když lze pojem „sociobiologie“ nalézt už ve 40. letech, rozšířil ho až v roce 1975 Edward Osborne Wilson svou publikací Sociobiology: The New Synthesis (česky doslova Sociobiologie: Nová syntéza). Obor se brzy stal předmětem kontroverze. Kritika, jejíž nejvýznamnějšími představiteli byli Richard Lewontin a Stephen Jay Gould,[3] se zaměřovala na tvrzení sociobiologie, že hlavní roli v lidském chování hrají geny a že vlastnosti jako agresivita lze vysvětlit biologií spíše než sociálním prostředím. Sociobiologové většinou odpovídali poukázáním na složitý vztah mezi přirozeností a výchovou. Jako odpověď na tyto spory antropolog John Tooby a psycholožka Leda Cosmidesová založili obor evoluční psychologie, který se k některým otázkám staví jinak než sociobiologie.