ISO 639-3

ISO 639-3 je třetí částí mezinárodního standardu ISO 639. Sestává ze 7 776 třípísmenných kódů světových jazyků. Jde o rozšíření standardu ISO 639-2 s cílem pokrýt všechny známé přirozené jazyky. Tato norma byla publikována Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO) 5. února 2007.^[1]

Využití standardu se předpokládá v řadě aplikací, především v počítačových systémech, které potřebují podporovat mnoho jazyků. Standard obsahuje co možná nejúplnější výčet jazyků živých i mrtvých, starověkých i umělých, světových i menšinových, psaných i nepsaných.^[1] Nezahrnuje ovšem rekonstruované jazyky jako je protoindoevropština.^[2]

Množina jazyků ISO 639-3 je nadmnožinou ISO 639-1. Z ISO 639-2 pokrývá všechny individuální jazyky, ale ne skupiny jazyků; pro individuální jazyky zastoupené v ISO 639-2 je kód ISO 639-3 stejný. Pro jazyky, které mají dva různé kódy ISO 639-2 (B a T), se v ISO 639-3 používá kód T („terminologický“; to je ten, který vychází z názvu jazyka v něm samém). Normy ISO 639-1 a -2 se zaměřovaly především na důležité jazyky, častěji zastoupené ve světové literatuře.

Příklady:

Hranice mezi jazykem a dialektem je v řadě případů předmětem sporů a norma ISO 639-3 je postupně rozšiřována. K dubnu 2012 obsahuje 7776 položek.^[3] Inventář jazyků je založen na několika zdrojích, mj. samostatné jazyky obsažené v ISO 639-2, moderní jazyky z Ethnologue, historické varianty, starověké jazyky a umělé jazyky od Anthony Aristara a z Linguist Listu. Další jazyky jsou doporučovány v každoročním období pro komentáře veřejnosti.