Internalizace

Internalizace (někdy také interiorizace, česky zvnitřnění) je psychologické a sociologické označení procesu, během kterého si člověk internalizuje (vnitřně osvojuje) objektivní svět, aby byl schopný přežít v lidské společnosti. Toto označení bylo mj. použito americkým sociologem Talcottem Parsonsem.^[1][2] Spolu s dalšími funkcionalisty navazuje na Émile Durkheima^[2], který byl známý mj. svým označením člověka jako „Homo duplex“. V této teorii poukazoval na dualismus a rozpolcenost jedince, kdy proti sobě stojí ego a sociální interakce. Jako hlavní hybatel vývoje lidského chování a myšlení je vnímána společnost, naproti tomu dřívější teorie předpokládaly vrozené vlastnosti před interakcí s ostatními členy společnosti.

Důležitou roli hraje při tomto procesu osvojování jazyk v mezilidské komunikaci, který je podle G. H. Meada klíčový při osvojování hodnot a utváření takzvaného „já“.

K procesu internalizace dochází v období socializace, kdy se z lidského jedince stává sociální a kulturní bytost. Jde tedy především o období dětství, kdy si jedinec pomocí rodiny osvojuje hodnotový systém společnosti, ve které žije. Zde se jedná o nevědomý proces internalizace. K osvojování společenských norem a jejich změn však dochází i nadále v průběhu života. V tomto případě již hovoříme o uvědomělém procesu, který je sice méně spontánní, jeho výsledek je nicméně stejný. Jakmile dojde k osvojení normy, jedinec již nevnímá nutnost řídit se touto normou jako tlak společnosti a automaticky jedná v souladu s touto normou. Toto je hlavní rozdíl mezi internalizací a sociální kontrolou, jež se vyznačuje vnějším tlakem na jedince. Proto někteří považují internalizaci za výsledek procesu sociální integrace  a enkulturace.^[3]