Palestinci (الفلسطينيون al-'Arab al-filastínijjún) | |
---|---|
Populace | |
cca 11 000 000 | |
Jordánsko | 6 000 000[1] |
Palestina | 3 760 000[1] |
– Západní břeh Jordánu | 2 345 000[1] |
– Pásmo Gazy | 1 416 000 |
Izrael | 1 540 000[2] |
Sýrie | 630 000[3] |
Chile | 500 000[4] |
Libanon | 402 582 |
Saúdská Arábie | 280 245 |
Egypt | 270 245[5] |
USA | 255 000[6] |
Honduras | 250 000 |
SAE | 170 000 |
Mexiko | 120 000 |
Katar | 100 000 |
Německo | 80 000[7] |
Kuvajt | 70 000 |
Salvador | 70 000[8] |
Brazílie | 59 000[9] |
Irák | 57.000[10] |
Jemen | 55 000[6] |
Kanada | 50 975[11] |
Austrálie | 45 000 |
Irák | 57 000 |
Libye | 44 000 |
Spojené království | 20 000 |
Jazyk(y) | |
Arabština, Hebrejština, Aramejština | |
Náboženství | |
Sunnitský islám Minority Křesťanů a Ší'itských muslimů | |
Příbuzné národy | |
Arabové, Asyřané, Samaritáni, Židé |
Palestinci (arabsky الشعب الفلسطيني, aš-ša'b al-filastíní), (arabsky الفلسطينيون, al-Filastínijjún), nebo také Palestinští Arabové (arabsky العرب الفلسطينيون, al-'Arab al-filastínijjún) jsou národ[12][13] arabských obyvatel Palestiny, jehož významná část žije mimo Palestinu v exilu.
Pro formování palestinské identity měl zásadní význam vznik židovského státu Izrael v roce 1948 provázený exodem arabských obyvatel Palestiny, události Palestinci označované jako Nakba, „Pohroma“. Další klíčovou událostí bylo ovládnutí Palestiny Izraelem roku 1967 v důsledku šestidenní války. Úsilí Palestinců provázené palestinsko-izraelským konfliktem je vytvoření všeobecně uznávaného národního Státu Palestina, v umírněném proudu na Palestinských územích na principech vycházejících z plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947, v radikální podobě na území celé Palestiny vyžadující zničení státu Izrael, což byl nedosažený cíl arabsko-izraelských válek.
Kulturně jsou Palestinci často egyptského, syrského, nebo jordánského původu. Lingvisticky a kulturně Arabové. Za osmanské vlády v 19. stol. bylo území Palestiny nuceně osídlováno, další dominantní proud zejména na území Gazy, ze kterého bylo vytvořeno pozdější palestinské etnikum, byl egyptský „exil“. Navzdory exodu v důsledku války v r. 1948 a války v r. 1967 více než polovina světové populace Palestinců zůstala na území tzv. Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Izraele. Mnoho Palestinců jsou oficiálně uprchlíci nebo vnitřně vysídlení. Jsou jedinou entitou na světě, kde je OSN status uprchlíka přiznáván i 3. generaci potomků. V Pásmu Gazy jich žije více než milion, tři čtvrtě milionu na tzv. Západním břehu a milion na Izraelských územích z před roku 1948.
Mnoho Palestinců žije v diaspoře, více než polovině těchto lidí je bráněno (např. v Libanonu) získat státní příslušnost. Kolem 2,6 milionů lidí, kde je do značné míry neprůkazné, kolik z nich je uprchlíky a kolik zde dlouhodobě kontinuálně žilo, je v sousedním Jordánsku; 1,5 milionu žije v Sýrii a Libanonu a další čtvrt milionu v Saúdské Arábii. Půlmilionová diaspora v Chile je největší mimo Arabský svět.
S Islámskou expanzí v 7. století velká část obyvatel Palestiny přijala sunnitský islám,[14] nicméně část obyvatelstva z byzantských dob zůstávala křesťany, kteří se dnes hlásí k různým denominacím. Podle údajů českého ministerstva zahraničí se jedná o 98 % muslimů a 2 % křesťanů.[15] Významné jsou také komunity Drúzů a Samaritánů, které se většinově nepovažují za „Palestince“. Vernakulárním jazykem Palestinců bez rozdílu vyznání je arabština. Izraelští Arabové jsou bilingvní a hovoří plynně hebrejsky.
Historie Palestinské národní identity je otázkou diskutovanou mezi učenci.[16] Právní historik Assaf Likhovski zastává názor, že palestinská identita se začala projevovat v prvních dekádách 20. století.[16] První požadavek na národní nezávislost Levanty byl deklarován Syrsko-palestinským kongresem 21. září 1921.[17] Po vzniku státu Izrael a palestinských exodech v letech 1948 a 1967 začal termín Palestinec označovat nejen místo narození, ale také sdílenou minulost a budoucnost ve smyslu zamýšleného Státu Palestina.[18]
V roce 1964 byla založena Organizace pro osvobození Palestiny jako zastřešující organizace pro skupiny, které reprezentují Palestince na mezinárodní úrovni.[19] Palestinská autonomie, oficiálně ustanovená jako výsledek Dohod z Osla, je správní orgán nominálně zodpovědný za správu palestinských měst a uprchlických táborů na Západním břehu a v Pásmu Gazy.