Polyteismus, též polytheismus (ze starořeckého πολύ poly „mnoho“ a θεός theos „bůh“) či mnohobožství, je víra ve více božstev či jejich uctívání, jehož opakem je monoteismus – víra v jednoho Boha a jeho uctívání. Často používán na odlišení abrahámovských náboženství – judaismu, křesťanství a islámu, od náboženství ostatních. Termín pochází až z počátku 17. století[1] a měl původně negativní a pejorativní význam a odkazoval na uctívání „falešných bohů“,[2] tím se podobá starším pojmům jako modloslužebnictví, pohanství, židovskému gój „(pro)národ“ nebo muslimskému káfir „jinověrec“.[3]
Rozdělování náboženství na polyteistická a monoteistická je však problematické, příkladem náboženství jež do takových kategorií nezapadají může být například zarathuštrismus,[2] hinduismus,[4] taoismus,[5] buddhismus, džinismus nebo antické filosoficko-náboženské školy jako neoplatonismus a pythagoreismus. Mnohá náboženství označovaná jako polyteistická znají představu nejvyššího boha či mají tendence identifikovat konkrétní božstvo s nejvyšším bohem, případně jsou bohové považováni za méně důležité či mocné v porovnání s určitým vyšším cílem nebo principem. Henk Versnel upozorňuje na fakt že jak „monotheisté“, tak “polytheisté“ často sdílí víru v „menší božstva“ a „Jednoho Boha“ a jedná se tak o výrazy které lze užít pro jedno náboženství. V kontextu antického náboženství nabízí zase příklady toho jak monoteistická teologie fungovala společně s polyteistickým kultem, nebo připomíná, že antičtí „polyteisté“ neoznačovali křesťany jako monotheoi „jednoho boha“, ale atheoi „bezbožné“.[6] Zároveň kromě Boha či bohů monoteistická i polyteistická náboženství často uznávají kromě bohů existenci dalších druhů bytostí s náboženským významem – duchů, andělů, démonů, světců a podobných. Příkladem může být křesťanský kult svatých, Panny Marie, andělů a představa Svaté Trojice.[7][8] Z důvodu nejasnosti dichotomie mezi polyteismem a monoteismem se od ní na přelomu 20. a 21. století počalo upouštět, přičemž se někdy namísto toho mluví o „polysymbolické religiozitě“.[2]
Katolický teolog Hans Küng, průkopník ekumenismu, nabízí dva možné náhledy na vztah polyteismu a monoteismu. Podle prvního je bohem cokoliv vzývané modlitbou či obětí, v takovém případě by pak podle jeho názoru byl polyteismem hinduismus i katolické křesťanství. Podle druhého je Bohem jediný a nejvyšší princip všeho, v tomto smyslu jsou pak katolíci, ale i většina hinduistů, monoteisty.[9]