Secese

Secese byl mezinárodní umělecký sloh v architektuře, výtvarném umění a užitém umění přelomu 19. a 20. století, tedy „krásné doby“ Belle Époque.^[1] Jeho předchůdci byli francouzští a angličtí umělci a teoretici jako Hnutí uměleckých řemesel a Eugène Viollet-le-Duc. První secesní stavby vznikly v Bruselu v první polovině 90. let 19. století, odkud se styl rychle rozšířil do dalších evropských metropolí. Secese byla reakcí na akademismus, eklekticismus a historismus v architektuře a dekorativním umění. Jejími hlavními znaky jsou ornamentálnost, stylizace, plynulé, ale dynamické křivky, plošnost, záliba v neobvyklých odstínech a kontrastech a snaha o estetické využití různých materiálů. Secese se snaží překonat tematiku historických slohů a upřednostňuje přírodní tvary, zejména listy a květy, a také téma ženy.

Secese se nejvýrazněji projevila v architektuře, kde architekti začali experimentovat s novými materiály, především železem a sklem, k vytvoření organicky působících staveb. Mezi významné stavby patří městské domy Victora Horty v Bruselu, vstupy do pařížského metra Hectora Guimarda, budovy Antoniho Gaudího v Barceloně, vídeňský Pavilon Secese opavského rodáka Josepha Olbricha a pražský Obecní dům, na kterém se podílela řada tehdejších českých umělců. V užitém umění se secese projevila především tvorbou luxusních předmětů. Ve sklářství vynikl Louis Comfort Tiffany svými lampami a Émile Gallé vrstvených sklem. Šperkařství reprezentuje René Lalique, který kombinoval drahé kovy s emailem a sklem. Významnou roli hrála také plakátová tvorba, v níž Alfons Mucha vytvořil typický styl s dlouhovlasými ženami obklopenými květinovými motivy, který se stal jedním ze symbolů secese.

Secese se rozšířila po celé Evropě a pronikla i do zámoří, přičemž v každé zemi získala specifický charakter. V českých zemích vznikla řada významných secesních staveb, především v Praze: kromě Obecního domu také Hlavní nádraží nebo Grandhotel Evropa na Václavském náměstí. Vrcholu secese dosáhla na Světové výstavě v Paříži roku 1900, kde se představila v plné šíři od architektury pavilonů přes nábytek a šperky až po plakáty. Poté se styl dále vyvíjel různými směry – od bohatě zdobných forem po geometričtější a abstraktnější varianty – a pomalu začal ztrácet popularitu. Příchod první světové války v roce 1914 znamenal definitivní konec secese jako dominantního stylu. Ve 20. letech 20. století ji nahradilo art deco a později modernismus. K zásadnímu přehodnocení secese došlo v 60. letech 20. století, kdy významné výstavy v New Yorku a Londýně představily tento styl jako důležitý předstupeň moderního designu. Dnes je secese ceněna nejen pro svou estetickou hodnotu, ale i jako klíčový moment v přechodu od historismu k modernímu umění 20. století.