Sindefendologie

Sindefendologie je vědní disciplína zabývající se sebeobranou jako svým materiálním předmětem (z esperantských slov sin = 4. pád od zvratného zájmena se, defendo = obrana).^[1]

Základní principy sindefendologie položil v 50. letech 20. století Ivan Špička.^[2] Sindefendologii je nadřazená alogodika, což je teoretická i praktická nauka o řešení všech typů úkorných situací. Úkornou situací je přitom míněn přechodný či trvalý stav, v němž dochází k újmě bytí. Autoři od sindefendologie odlišují sinprotektologii, což je nauka o sebeochraně. Sebeochrannými situacemi jsou míněny takové, které sice vyžadují použití násilí, ne však jeho krajní formy. Sebeobranné situace jsou pak natolik eticky a společensky závažné, že může být ospravedlněno i použití krajních forem násilí.^[3]

Zájemci o sindefendologii se sdružovali v klubu Alogodos,^[4] který se angažoval v zákonné úpravě používání střelných zbraní v sebeobraně^[5] a v zákonné úpravě ust. § 13 trestního zákona "nutná obrana" (nyní ust. § 29 trestního zákoníku).^[6]