Umberto Eco | |
---|---|
Umberto Eco v roce 1984, foto: Rob Bogaerts | |
Narození | 5. ledna 1932 Alessandria, Italské království |
Úmrtí | 19. února 2016 (ve věku 84 let) Milán, Itálie |
Příčina úmrtí | rakovina slinivky |
Pseudonym | Dedalus |
Povolání | sémiolog, estetik, filosof, spisovatel |
Národnost | italská |
Alma mater | Turínská univerzita |
Literární hnutí | postmoderna |
Významná díla | Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo, Otevřené dílo |
Manžel(ka) | Renata Ramge (* 1935) |
Děti | Stefano Eco (* 1963), Carlotta Eco (* 1964) |
Rodiče | Giulio Eco (1895–1962), Giovanna „Margherita“ Bisio (1905–1972)[1] |
Vlivy | Tomáš Akvinský, Charles Sanders Peirce, James Joyce, Jorge Luis Borges, Immanuel Kant, Arthur Conan Doyle |
Podpis | |
oficiální stránka | |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Umberto Eco ([umˈbɛrto ˈɛːko]IPA, 5. ledna 1932 Alessandria – 19. února 2016 Milán[2]) byl italský sémiolog, medievista, estetik, filosof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny 60. let 20. století. Během své akademické kariéry napsal řadu esejů o sémiotice, středověké estetice, lingvistice a filosofii. Roku 1971, kdy se stal profesorem, byl jedním z inspirátorů prvního kurzu nového sémiologického oboru sdružujícího studium umění, hudby a zábavy, který se vyučuje na Boloňské univerzitě.[3][4] V osmdesátých letech propagoval na téže univerzitě zřízení studijního programu „Komunikační vědy“.[5] V roce 1988 založil Katedru komunikace na Univerzitě v San Marinu a Mezinárodní centrum pro sémiotická a kognitivní studia, od roku 2008 byl emeritním profesorem a prezidentem Scuola Superiore di Studi Umanistici při univerzitě v Boloni.[6] Členem italské akademie věd v oboru etiky, historie a filosofie se stal v roce 2010.[7]
V souvislosti se svou akademickou specializací se Eco zapojil do činnosti volného avantgardního uskupení Gruppo 63 (Skupina 63), jež sdružovalo spisovatele, básníky, kritiky a teoretiky, kteří se chtěli kriticky vyrovnat s italským neorealismem padesátých let. Zapojen do těchto literárních diskusí, v nichž chtěl svou pozici učinit co nejvíce srozumitelnou, začal v šedesátých letech publikovat své prozaické experimenty a parodie. Poté, co ve svém spise Opera aperta (Otevřené dílo) definoval svůj ideál literárního textu přístupného co nejširšímu spektru čtenářů, napsal svůj nejslavnější román Jméno růže. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, byla přeložena do více než 40 jazyků a na celém světě se jí prodalo přes 50 milionů výtisků.[8] Dočkala se také filmové a seriálové adaptace.[9][10] Následovaly romány: Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany, Pražský hřbitov a Nulté číslo, které již přes dobrou prodejnost takovéhoto úspěchu nedosáhly.
Eco přednášel na univerzitách v Itálii, Velké Británii, Francii, USA, Kanadě, Argentině a Brazílii. Byly mu uděleny významné řády a četná ocenění, např. Řád zásluh o Italskou republiku, Italská medaile za zásluhy o kultury a umění, francouzský Řád umění a literatury, německý řád Pour le Mérite za zásluhy ve vědě a umění, španělská Cena knížete z Asturie, francouzský Řád čestné legie, Záslužný řád Spolkové republiky Německo a 41 čestných doktorátů.[11]