Dav je přechodné a málo strukturované shromáždění velkého počtu osob ve stejném prostoru. Může být záměrné, pokud účastníky spojuje myšlenka, program, postoj k určitému problému, osobě či skupině, ale může být také zcela nahodilé. Dav není sociální skupinou v sociologickém smyslu slova, ale sociálním agregátem, což je sociální útvar, v němž se výrazně mění individuální psychika zúčastněných pod vlivem psychologické nákazy (společné emoce), na základě nápodoby a v důsledku oslabení nebo úplné absence sociální kontroly.[1]
Přítomnost v davu má vliv na chování jednotlivců (tzv. davové nebo též kolektivní chování), silně se zde projevuje princip nápodoby, dav je velmi sugestibilní a má sklon k hysterickému chování. Jednání jedinců je ovlivněno anonymitou a poklesem sociální a racionální kontroly.[2]
Davové chování bylo a je předmětem zájmu psychologů a sociologů (např. Jan Kučera, Gustave Le Bon, José Ortega y Gasset, Gabriel Tarde, Sigmund Freud, Scipio Sighelelo, William McDougall).[3]