Milostí se v teologii rozumí Boží laskavé jednání s člověkem bez zřetele na jeho zásluhy či poklesky. V případě druhé možnosti proto může milost ze strany Boha zahrnovat takové jednání, kdy nás netrestá tak, jak bychom si zasloužili.[1] Z prvé možnosti je naproti tomu vyvozována samotná existence stvořeného světa, jakož i život každého jednotlivce. „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ J 1, 16 (Kral, ČEP) Samotné chápání účinků milosti, omilostnění člověka, vlastní zásluhy člověka a související otázky, se však staly předmětem mnoha sporů v dějinách křesťanství. Ze starších herezí se jednalo např. o pelagianismus či semipelagianismus, který významným způsobem vyvracel sv. Augustin. Spory v nauce o milosti a ospravedlnění pak stály v jádru protestantské reformace. Závazné katolické stanovisko k těmto otázkám v reakci na tyto debaty pak zaujal Tridentský koncil.