Palestinci

Palestinci (الفلسطينيون‎ al-'Arab al-filastínijjún)
Tawfíq Kana'án • Edward Said • Mahmúd Darwíš • Lajla Chálid Jásir Arafat • Muhammad Bakrí • Hanán Ašráwí • Ranija al-Jasín
Populace
cca 11 000 000
Jordánsko Jordánsko	6 000 000[1]
Palestina	3 760 000[1]
– Západní břeh Jordánu	2 345 000[1]
– Pásmo Gazy	1 416 000
Izrael	1 540 000[2]
Sýrie	630 000[3]
Chile Chile	500 000[4]
Libanon	402 582
Saúdská Arábie	280 245
Egypt Egypt	270 245[5]
USA	255 000[6]
Honduras Honduras	250 000
SAE	170 000
Mexiko	120 000
Katar	100 000
Německo	80 000[7]
Kuvajt	70 000
Salvador	70 000[8]
Brazílie	59 000[9]
Irák	57.000[10]
Jemen	55 000[6]
Kanada	50 975[11]
Austrálie	45 000
Irák	57 000
Libye	44 000
Spojené království	20 000
Jazyk(y)
Arabština, Hebrejština, Aramejština
Náboženství
Sunnitský islám Minority Křesťanů a Ší'itských muslimů
Příbuzné národy
Arabové, Asyřané, Samaritáni, Židé

Palestinci (arabsky الشعب الفلسطيني‎, aš-ša'b al-filastíní), (arabsky الفلسطينيون‎, al-Filastínijjún), nebo také Palestinští Arabové (arabsky العرب الفلسطينيون‎, al-'Arab al-filastínijjún) jsou národ^[12][13] arabských obyvatel Palestiny, jehož významná část žije mimo Palestinu v exilu.

Pro formování palestinské identity měl zásadní význam vznik židovského státu Izrael v roce 1948 provázený exodem arabských obyvatel Palestiny, události Palestinci označované jako Nakba, „Pohroma“. Další klíčovou událostí bylo ovládnutí Palestiny Izraelem roku 1967 v důsledku šestidenní války. Úsilí Palestinců provázené palestinsko-izraelským konfliktem je vytvoření všeobecně uznávaného národního Státu Palestina, v umírněném proudu na Palestinských územích na principech vycházejících z plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947, v radikální podobě na území celé Palestiny vyžadující zničení státu Izrael, což byl nedosažený cíl arabsko-izraelských válek.

Kulturně jsou Palestinci často egyptského, syrského, nebo jordánského původu. Lingvisticky a kulturně Arabové. Za osmanské vlády v 19. stol. bylo území Palestiny nuceně osídlováno, další dominantní proud zejména na území Gazy, ze kterého bylo vytvořeno pozdější palestinské etnikum, byl egyptský „exil“. Navzdory exodu v důsledku války v r. 1948 a války v r. 1967 více než polovina světové populace Palestinců zůstala na území tzv. Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Izraele. Mnoho Palestinců jsou oficiálně uprchlíci nebo vnitřně vysídlení. Jsou jedinou entitou na světě, kde je OSN status uprchlíka přiznáván i 3. generaci potomků. V Pásmu Gazy jich žije více než milion, tři čtvrtě milionu na tzv. Západním břehu a milion na Izraelských územích z před roku 1948.

Mnoho Palestinců žije v diaspoře, více než polovině těchto lidí je bráněno (např. v Libanonu) získat státní příslušnost. Kolem 2,6 milionů lidí, kde je do značné míry neprůkazné, kolik z nich je uprchlíky a kolik zde dlouhodobě kontinuálně žilo, je v sousedním Jordánsku; 1,5 milionu žije v Sýrii a Libanonu a další čtvrt milionu v Saúdské Arábii. Půlmilionová diaspora v Chile je největší mimo Arabský svět.

S Islámskou expanzí v 7. století velká část obyvatel Palestiny přijala sunnitský islám,^[14] nicméně část obyvatelstva z byzantských dob zůstávala křesťany, kteří se dnes hlásí k různým denominacím. Podle údajů českého ministerstva zahraničí se jedná o 98 % muslimů a 2 % křesťanů.^[15] Významné jsou také komunity Drúzů a Samaritánů, které se většinově nepovažují za „Palestince“. Vernakulárním jazykem Palestinců bez rozdílu vyznání je arabština. Izraelští Arabové jsou bilingvní a hovoří plynně hebrejsky.

Historie Palestinské národní identity je otázkou diskutovanou mezi učenci.^[16] Právní historik Assaf Likhovski zastává názor, že palestinská identita se začala projevovat v prvních dekádách 20. století.^[16] První požadavek na národní nezávislost Levanty byl deklarován Syrsko-palestinským kongresem 21. září 1921.^[17] Po vzniku státu Izrael a palestinských exodech v letech 1948 a 1967 začal termín Palestinec označovat nejen místo narození, ale také sdílenou minulost a budoucnost ve smyslu zamýšleného Státu Palestina.^[18]

V roce 1964 byla založena Organizace pro osvobození Palestiny jako zastřešující organizace pro skupiny, které reprezentují Palestince na mezinárodní úrovni.^[19] Palestinská autonomie, oficiálně ustanovená jako výsledek Dohod z Osla, je správní orgán nominálně zodpovědný za správu palestinských měst a uprchlických táborů na Západním břehu a v Pásmu Gazy.