Richard II.

Richard II.
z Boží vůle král Anglie, Francie a pán Irska
Doba vlády	22. červen 1377 – 29. září 1399
Korunovace	16. červenec 1377
Tituly	král, v mládí princ z Walesu
Narození	6. ledna 1367 Bordeaux
Úmrtí	14. února 1400 Hrad Pontefract
Pohřben	Westminsterské opatství
Předchůdce	Eduard III.
Nástupce	Jindřich IV.
Manželky	Anna Lucemburská Isabella z Valois
Dynastie	Plantageneti
Otec	Černý princ Eduard
Matka	Jana z Kentu
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Richard II. (6. ledna 1367 – cca 14. února 1400) byl anglický král od roku 1377 do svého sesazení v roce 1399. Richard, syn Eduarda, zvaného „černý princ“, se narodil během vlády svého děda Eduarda III. Když mu byly čtyři roky, stal se nejprve druhým následníkem trůnu, protože jeho starší bratr Eduard z Angoulême zemřel, a poté následníkem trůnu, když v roce 1376 zemřel jeho otec. Jelikož následujícího roku zemřel i dosavadní král Eduard III., Richard ve věku deseti let nastoupil na trůn.

Během prvních let Richardovy vlády byla vláda v rukách několika královských rad. Politické kruhy dávaly přednost tomuto řešení před regentskou vládou, v jejímž čele by stál králův strýc Jan z Gentu, který však přesto měl značný politický vliv. První velkou výzvou jeho vlády bylo Anglické povstání roku 1381, se kterým si král dobře poradil, když hrál hlavní roli při potlačení povstání. Během následujících let však králova závislost na malém počtu dvořanů způsobila mezi politickou veřejností nespokojenost a v roce 1387 řízení vlády převzala skupina šlechticů známých jako Lordi odvolatelé. Do roku 1389 Richard převzal moc zpět a dalších osm let vládl v relativní harmonii se svými bývalými soupeři. O deset let později, v roce 1397, se však Lordům odvolatelům pomstil, když mnohé z nich nechal popravit nebo vyhnat. Další dva roky historici popisují jako Richardovu „tyranii“. Po smrti Jana z Gentu († 1399) král jeho syna Jindřicha z Bolingbroke, který již byl ve vyhnanství, vydědil. Jindřich v červnu 1399 napadl Anglii s nepočetným vojskem, které však rychle rostlo. Původně tvrdil, že jeho cílem je pouze navrácení dědictví, avšak brzy bylo jasné, že jeho záměrem je získat trůn. Díky jen malému odporu Richarda sesadil a sám se dal korunovat na krále Jindřicha IV. Richard zemřel v zajetí následujícího roku – pravděpodobně byl zavražděn.

Jako fyzická osoba byl Richard vysoký, pohledný a inteligentní. Třebaže asi nebyl šílený, jak se dřívější historici domnívali, zdá se, že trpěl určitou poruchou osobnosti, obzvláště ke konci své vlády. Protože byl určitě méně válečníkem než jeho otec i děd, hledal cestu, jak ukončit stoletou válku s Francií, kterou začal Eduard III. Pevně věřil v královské výsadní právo, což jej vedlo k omezení moci šlechty, proto se pak ohledně vojenské ochrany spoléhal na soukromé družiny. Také rozvíjel vytříbené prostředí, kde měl král výsostné postavení a ve středu pozornosti bylo, na rozdíl od bratrského válečnického dvora jeho dědečka, umění a kultura. Richardova posmrtná pověst byla velkou měrou formována Williamem Shakespearem, jehož hra Richard II. líčila Richardovu údajně špatnou vládu a sesazení Bolingbrokem jako klíčové pro války růží v 15. století. Současní historici tuto interpretaci nepřijímají, aniž by Richarda zprošťovali odpovědnosti za svůj konečný neúspěch. Většina odborníků se shoduje, že ačkoli jeho politika nebyla bez precedentu či zcela nerealistická, tak to, jak ji Richard uplatňoval, nebylo pro politickou vládnoucí třídu přijatelné a následně to vedlo k jeho pádu.