Sindefendologie je vědní disciplína zabývající se sebeobranou jako svým materiálním předmětem (z esperantských slov sin = 4. pád od zvratného zájmena se, defendo = obrana).[1]
Základní principy sindefendologie položil v 50. letech 20. století Ivan Špička.[2] Sindefendologii je nadřazená alogodika, což je teoretická i praktická nauka o řešení všech typů úkorných situací. Úkornou situací je přitom míněn přechodný či trvalý stav, v němž dochází k újmě bytí. Autoři od sindefendologie odlišují sinprotektologii, což je nauka o sebeochraně. Sebeochrannými situacemi jsou míněny takové, které sice vyžadují použití násilí, ne však jeho krajní formy. Sebeobranné situace jsou pak natolik eticky a společensky závažné, že může být ospravedlněno i použití krajních forem násilí.[3]
Zájemci o sindefendologii se sdružovali v klubu Alogodos,[4] který se angažoval v zákonné úpravě používání střelných zbraní v sebeobraně[5] a v zákonné úpravě ust. § 13 trestního zákona "nutná obrana" (nyní ust. § 29 trestního zákoníku).[6]
- ↑ Chybná citace: Chyba v tagu
<ref>; citaci označenéuvod-ms1není určen žádný text - ↑ NOVÁK, Jindřich. Úvod do teorie monosignální sebeobrany. Praha: Sport. a turist.nakladatelství, 1966.
- ↑ Teorie sebeobrany [online]. Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity [cit. 2013-06-21]. Dostupné online.
- ↑ Archiv webu klubu Alogodos ze dne 10.12.2004. www.alogodos.cz [online]. [cit. 2004-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-12-10.
- ↑ Zápis z 38. schůze ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu, která se konala 26. a 27. ledna 1994
- ↑ Zápis z 67. schůze ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu,která se konala 14. a 15. února 1995