Wang Jang-ming | |
---|---|
Rodné jméno | Wang Šou-žen |
Jiná jména | Wang Po-an, Wen-čcheng |
Narození | 31. října 1472[1] Jü-jao, Če-ťiang[1] |
Úmrtí | 9. ledna 1529[1] Nan-an, Ťiang-si |
Země | říše Ming |
Vzdělání | ťin-š’ (1499) |
Rodiče | Wang Chua |
Děti | Wang Čeng-i |
Příbuzní | Wang Čcheng-sün[2] (vnuk) |
Znám jako | filozof, spisovatel a státník |
Hnutí | škola mysli |
Ovlivněný | Lu Siang-šan |
Vliv na | Čchien Te-chung, Wang Ťi, Wang Ken, Cou Šou-i, Luo Chung-sien a další |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Wang Jang-ming (čínsky pchin-jinem Wáng Yángmíng, znaky 王陽明; 31. října 1472, okres Jü-jao, provincie Če-ťiang – 9. ledna 1529, Nan-an, provincie Ťiang-si) byl státník a mimořádně vlivný filozof mingské Číny, jeden z předních představitelů neokonfuciánské školy sin-süe („škola mysli“, nebo „učení o srdci“), nejvýznamnější konfucián mezi Ču Sim ve 12. století a mysliteli 20. století.
Wang Jang-ming se vlastním jménem jmenoval Wang Šou-žen, Jang-ming je uctivá přezdívka daná mu jeho žáky. Pocházel z rodiny náležející k džentry od počátků mingského státu. Studoval konfuciánské, taoistické a buddhistické klasiky a vojenství. Roku 1499 složil palácové zkoušky, nejvyšší stupeň úřednických zkoušek. Poté pracoval na ministerstvu prací, ministerstvu trestů, vedl provinční zkoušky v provincii Šan-tung. Roku 1505 vystoupil na podporu úředníků potrestaných za protesty proti dominanci kliky eunuchů a úředníků kolem Liou Ťina, byl uvězněn a po propuštění vyslán do provincie Kuej-čou jako inspektor poštovní stanice. Po roce 1509 opět postupoval, jeho kariéra vyvrcholila obdržením titulu nankingského ministra vojenství, koncem života byl vrchním velitelem cung-tu v provinciích Kuang-si a Kuang-tung.
Ve filozofii navázal na učení o mysli sungského neokonfuciánce Lu Siang-šana; vymezoval se proti tehdejší ortodoxii následující učení Ču Siho. Svou filozofii postavil kolem pojmu sin (srdce/mysl). Roku 1503 zažil osvícení a uviděl jednotu mysli a principu li, přičemž mysl považoval za z podstaty dobrou, a obsahující princip. K rozvoji neokonfuciánství přispěl zejména ve třech oblastech: redefinicí pojmu ke-wu, „zkoumání věcí“, na „učinit úmysly správnými“, což plynulo z jeho zaměření na zpytování mysli namísto okolního světa při hledání podstaty všech věcí; za druhé doktrínou o jednotě poznání a jednání; za třetí doktrínou o rozšíření vrozeného poznání dobra na všechny věci světa.
Věhlas získal potlačením několika povstání (mezi jinými povstání knížete z Ning roku 1519) za použití jak vojenských, tak politických a sociálních opatření. Po smrti byl kritizován a jeho učení bylo zakázáno. Roku 1567 byl rehabilitován, roku 1584 byla tabulka s jeho jménem umístěna do Konfuciova chrámu.
K jeho předním žákům patřili Čchien Te-chung, Wang Ťi, Wang Ken, Cou Šou-i, Luo Chung-sien a další.