Egocentrismus

Egocentrismus (z lat. doslova sebestřednost) v centru zájmu toho egocentrického člověka je jenom jeho vlastní ego (odtud pak název tohoto slova –centrum ega).

V praxi se egocentrismus projevuje tak, že dotyčný člověk buď zčásti, nebo zcela opomíjí jiné dění, problémy ostatních, nevnímá své okolí apod. Vyhrocená forma egocentrismu je nazývána jako egoismus, jenž mívá často podobu prostého sobectví (antonymum k altruismu).

Důležité je umět se orientovat mezi pojmy Já a Ego, které jsou v psychologii hojně užívány. Zatímco Já je více obecné a charakterizuje také další koncepce osobnosti, pojem ego vyjadřuje „klíčový hypotetický konstrukt pro vysvětlení lidského duševního života, obecně fungující lidský egocentrismus, tj. egocentrický obraz světa a egovztažnou motivaci jako základ psychické činnosti každého jedince“ a je ústředním tématem psychoanalýzy.^[1] Psychologie ega se dostala do povědomí vědeckého světa díky W. Jamesovi, který jako první popsal jeho 2 aspekty: Já jako subjekt duševní činnosti („I-self“) a Já jako objekt duševní činnosti („Me-self“). Pod pojmem „Me-self“ se skrývá ono sebepojetí, vnímání vlastní osoby odlišné od druhých. Myself je definováno jako „suma všeho, co člověk může nazvat svým vlastním“. Rozvíjení ega je celoživotní proces, ve kterém se objevují změny ve stabilitě ega, zejména v období dospívání a také v kritických situacích či krizích. V tomto procesu vývoje dochází k tzv. učení být sám sebou, kdy si vytváříme osobní identitu na základě uspořádání si zkušeností a poznání.^[2][3]