Panslavismus

Panslavismus (všeslovanství či všeslovanské hnutí) je jedna z forem pan-nacionalismu. Jde o myšlenku (ideu, také ideologii) usilující o politické, náboženské nebo kulturní sjednocení (jednotu, charakter) a celistvost všech slovanských národů (v Evropě). Hnutí vykrystalizovalo jako romantický nacionalismus v období od počátku do poloviny 19. století. Jeho hlavní vliv se projevil na Balkáně, kde jihoslovanským národům po staletí vládly neslovanské říše. Jednalo se především o Byzantskou říši, Rakousko-Uhersko, Osmanskou říši a Benátskou republiku.

První panslavisté pocházejí z období od 15. století do v 17. století:

chorvatský spisovatel Vinko Pribojević (polovina 15. století Hvar, Benátská Dalmácie – po roce 1532)
dalmaciec Aleksandar Komulović (1548 Split, Benátská republika –1608 Dubrovník, Republika Dubrovník),
Chorvat Bartol Kašić (1575–1650),
Ragusan Ivan Gundulić (1589–1638),
chorvatský cestovatel a katolický misionář Juraj Križanić (asi 1618–1683) bývá uváděn jako zakladatel panslavismu, již v 17. století napsal řadu politických, teologických, jazykovědných a historických prací (o svých cestách do Ruska), kde vyzýval ke sjednocení všech Slovanů pod ruským vedením. Dnes považován za prvního teoretika a předchůdce politického a vojenského panslavismu. Stejně tak byl příkladem pro pozdější snahy katolické církve o obrácení Ruska. Byl také jedním z prvních moralistických zastánců osvíceného absolutismu. Většina z velkého množství politických, teologických, jazykovědných, historických i muzikologických spisů, které po sobě zanechal byla vydána až v 19. století.

V moderní době se z panslavismu vyčlenilo takzvané novoslovanství, jehož českým představitelem byl Karel Kramář.