Postmaterialismus

Postmaterialismus (z angl. originálu Postmaterialism) je výraz, užívaný v sociologii pro označení hodnotové orientace nebo směru, jež upřednostňuje nemateriální hodnoty (humanismus, možnost seberealizace, účast na správě věcí a politickém dění atd.) nad materiálními hodnotami typu ekonomický růst a prosperita, blahobyt, nebo bezpečnost ve státě. Termín byl poprvé použit americkým sociologem Ronaldem Inglehartem v článku The Silent Revolution in Europe: Integenerational Change in Post-Industrial Societies v roce 1971. Svou teorii podrobně rozpracovává v knize The Silent Revolution: Changing Values and Political Styles Among Western Publics (1977).^[1]

Inglehart shromažďoval po léta data ze zemí tehdejšího západu (Velká Británie, Francie, Itálie, Holandsko, Belgie, Západní Německo), na kterých pak založil svůj hluboce empirický výzkum. Výsledkem bylo následující zjištění: kombinace ekonomického rozmachu industriálních zemí a dlouhodobého míru umožnila přeměnu industriálních společností ve společnosti postindustriální. Vzniklé socio-ekonomické prostředí zapříčinilo postupnou, nicméně zásadní změnu v lidských hodnotách a životních orientacích. Primárním cílem nové generace, narozené v 50. a 60. letech, již nebyly ekonomická prosperita a růst, ale svobodná seberealizace, kvalita životního prostředí, ovlivňování vládních rozhodnutí nebo možnost politické participace. Došlo tak vlastně k paradoxu – v bohatých zemích s vysokou životní úrovní se nacházelo více nemateriálně založených lidí, než v zemích chudých a naopak.

Inglehart svou teorii založil na dvou hypotézách: 1) vzácnosti (scarcity) a 2) socializace (socialization).^[2]

Někdy bývá Inglehartova studie spojována s teorií potřeb amerického psychologa Abrahama Maslowa. Podle této teorie má člověk pět základních potřeb (od nejnižších po nejvyšší – společně pak tvoří jakousi pomyslnou „pyramidu“):

1. fyziologické potřeby,
2. potřeba bezpečí, jistoty,
3. potřeba lásky, přijetí, sounáležitosti,
4. potřeba uznání, úcty,
5. potřeba seberealizace.

Níže položené potřeby jsou významnější a jejich uspokojení je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Myšlenkou přechodu od jedné roviny hodnot k druhé se Inglehartova teorie sbližuje s Maslowovou teorií, ačkoliv Inglehart staví spíše na tom, že uspokojení potřeb jednoho typu vytváří předpoklady pro vývoj potřeb jiného typu a že tudíž míra uspokojení a jejich naléhavost v daných podmínkách ovlivňují hodnotové představy.^[3]