Nav

Náv či náva je slovanské podsvětí. Má podobu louky kde se pasou duše lidí a skotu, a vládne mu bůh Veles.

Toto slovo je doloženo v Dalimilově kronice z počátku 14. století a české Alexandreidě z přelomu 13. a 14. století.^[1] V první polovině 16. století jej ještě užíval Václav Hájek z Libočan, ale v 17. století z užívání vymizelo, částečně pod vlivem církve, která v něm viděla pohanský relikt.^[2] Ve staré ruštině se užívalo ve významu „mrtvý“ a je hojně doloženo i z folklóru. Toto slovo mohlo vést polského kronikáře Jana Długosze k vymyšlení božstva Nyja, obdoby Plutona. Zdeněk Váňa jej spojuje se starořeckým naus a latinským navis ve významu „loď“ a poukazuje na víru převážení duší do podsvětí na lodích a na severské pohřby na lodích.^[1] Představa plavby přes řeku do podsvětí, známá především z antického Řecka, však není u Slovanů původní, ač je rozšířena ve většině Eurasie.^[3] Vladimír Šmilauer jej vykládá z „nýti, (u)naviti“.^[2]

Se jménem podsvětí souvisí také takzvaná kost návná, exostóza, která byla považována za příčinu smrti. Stejná představa je známa i Baltům, Litevci znali tuto kost jako navi-kaulis, Lotyši jako naves celinš. Východoslované nazývali dziady, svátek zemřelých, také navsky velikden.

Slovo ráj či irij již v předkřesťanské době označovalo sídlo blažených, Ibn Fadlán jej popisuje jako zelenou zahradu a al-Mas'údí zmiňuje že slovanské vdovy touží po upálení, aby mohly vejít se svým mužem do ráje.